V jeden podzimní den... - V jeden podzimní den...

Na žloutnoucí trávu spadá listí. Listí všech možných barev a tvarů. Nebem prolétávají ptáci a houfem míří dál na jih. Dešťové mraky prohání chladný větřík. Čas od času mezi nimi prokoukne i slunce, aby zkontrovalo dění na zemi...

Na malou zahrádku obehnanou kamennou zídkou vyjde asi sedmiletá dívka. Oblečení jí tvoří jednoduché zelené šaty, přes rameno má přehozený bílý svetřík. Obličej jí lemují plavé kadeře. Oči zakrývá páska. Je slepá, už od narození...

-

V záhradě za cihlovou zídkou
popsanou slavných výročích
Sedáva na podzim na trávě před besídkou
Děvčátko s páskou na očích...

-

Ode dveří malého domku ji bedlivě pozorují modré oči jejího otce. Znamená pro něho tolik a nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo. Vždycky ji bude chránit. Udělal by všechno proto, aby byla šťastná. Jen zrak ji dát nedokázal, prohledal všcehno a nenašel žádné kouzlo ani lektvar, kterým by to šlo...

Považoval to za své selhání.

"Tati?" zašvitoří vesele, "Tati, přečteš mi pohádku?"

"Za chvilku," smutně se pousměje, doufá, že ten žal není slyšet z jeho hlasu. Nechce, aby se trápila. Po líci stékají slzy a dopadají na tvrdou zem, "Mallory..."

"Tati?" zeptá se nejistě. Zaregistrovala to. Byla vždycky velmi vnímavá. "Co se děje?!"

"Nic, opravdu, věř mi..." hlesne, otočí se a vchází do domku. Nemůže tam už zůstat.

Mallory za ním otočí hlavu. Na čele se jí vytvoří zamyšlená vráska.

-

Pohádku o mluvícím ptáku
Nechá si přečíst z notesu
Pak pošle polibek po chmýří na bodláku
Na vymyšlenou adresu.

-

Opřel se o bílou stěnu v obývacím pokoji a zavřel oči. Pomalu se po ní sesouval dolů. Před očima mu vyvstávaly vzpomínky. Jedna za druhou.

Viděl její matku, krásnou černovlasou ženu. Miloval ji, ačkoli tento cit byl údajně příslušníkům jeho rodu neznámý. Ona roztopila led, který jeho výchova vytvořila kolem krutého srdce. Naučila ho vážit si života a učinila ho zranitelným. Dala mu poznat city, ale jeho místo bylo jinde, někde, kde si cítit nemohl dovolit...

Zoufale si zajel rukama do vlasů. Zabili ji. Zabili ji kvůli němu. To byl ten impuls, který ho přiměl vzepřít se tradicím a rodu, Jemu. Uprchnout...

A skrývat se.

Nikdy nedá své dceři, jediném hmatatelném důkazu po citu, který změnil jeho osud, bezpečí domova.

Mají ho za vraha, kterým skutečně je. Chtějí ho chytit, zatknout, zavřít do Azkabanu, zabít...

Nenajdou ho. On dál bude chránit Mallory. Dál jí bude předčítat pohádky a vyprávět o slunci. Nikdo nemůže přerušit tuhle idylu. Nikdy, nikdo...

Ani Potter, přestože porazil Pána Zla...

Nikdy!

A přesto v hloubi duše věděl, že se hluboce mýlí...

-

Prosím Vás nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku
prosím Vás nechte ji si hrát,
vždyť možná hraje si, na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač jí bude hřát.


-

Nějaký zvuk. Tříštícího se skla. Někdo je v domě. Polkl. Určitě je to jen kočka. Přeci ho nemůžou najít.

Uslyšel hlasy. Jeho srdce párkrát vynechalo. To není možné...

V ruce se objevila hůlka. Pomalu se kradl pokojem. Připraven na to, že dnes bude muset po dlouhé době zase vraždit.

Nahlédl do vedlejší místnosti. Nikoho nespatřil. To už má slyšiny? Pocítil touhu bláznivě se rozesmát.

"Tak vylezte!" zařval, "Vím, že tu jste!"

V ten okamžik ho zasáhlo kouzlo, jeho hůlka mu vyletěla z ruky o několik metrů dál. Pobledl.

"Tak jsme tě našli," ozvalo se triumfálně, "Zrádče..."

Otočil se. Stálo proti němu několik smrtijedů.

"Prosím vás nechte ji!" zašeptal, "Nechte ji si hrát!"

"Cože?" zeptal se černovlasý muž nechápavě.

Jeho pohled zabloudil k východu na zahrádku. Nebyla vidět. Určitě zase snila, byla v tom svém světě daleko pryč odtud. Někde, kde pohádky vítězí nad zlem a příkořím...

Usmál se. Najednou mu bylo všechno jedno, jen když ona bude šťastná...

"Malfoyi?!" zvýšil muž hlas. Zřejmě je překvapovalo, že se ještě o nic nepokusil.

Vystřelil vpřed a popadl svou hůlku. Ve chvíli, kdy na něj vyslali kouzla, už ho chránil pevný štít.

Ušklíbl se, ale neřekl ani slovo, jen na ně zamířil hůlkou, vyšlehly plameny, ...

-

Pohádku o mluvícím ptáku,
o třech zlatých jabloních,
a taky o lásce, jíž v černých květech máku,
přivezou jezdci na koních.

-

Stříbřité slzy zdobí tvář černovlásky, když z náručí jí berou dítko. Vztek sálá z očí plavovasého mladíka, když vidí zelený záblesk a slyší výkřik té, kterou miloval.

Kouzla, jež ho držela, povolí a on padne na tvrdou kamennou zem. Vidí, jak jeho otec drží v rukách malou holčičku a povýšeně se šlebí.

"Nech ji!" vřískne, "Prosím vás, nechte ji!"

Žádná odpověď. Vrhne se po něm. Jediná šance, všechno je jako ve snách...

Utíká, po cestě, jíž se nikdo neobtěžoval vyšlapat... Bez ukazatelů směru, nikde nic, jen prázdnota...

Ubohá laťka, kde z každé strany je hluboká propast...

"Láska je kopretina," řekla jednou.

"Láska je mák," oponoval, "Černý mák, ze kterého možná někdy vypadne semínko..."

Dusod koňských kopyt v dálce. Smích. Strach, černota...

A kapky deště za oknem....

Kap! Kap!

-

Otevřel oči. Zase vnímal, kde je, ležel na podlaze svého domu....

A venku prší! Nastydne...

-

Rozeběhl se k zahradě.

Otevřel dveře. Seděla tam, strnule, bez jediného pohybu. Dešťové kapky jí promáčely šaty.

"Jen přeháňka, za chvíli opět vyjde slunce," pravila sebejistě, "Je krásně, viď?!"

Jen k ní došel a pohadil ji po vlasech, "Princezna se vždycky probudí a pozná krásného prince..."

"Říkal jsi, že když prší a zároveň svítí slunce, vyjde duha, že tati?"

"Ano," přikývl, "Barevný nebeský most a na jeho konci je ostrov,..."

"Kde je poklad..." usmála se, "Půjdeme ho spolu najít, tati? Dovedeš mě tam?"

"Samozřejmě," slíbil a zabořil svou tvář do jejích vlasů.

"Pane Malfoyi!"

-

Pohádku o kouzelném slůvku
jež vzbudí všechny zakleté,
pohádku o duze, jež spává na ostrůvku,
na kterém poklad najdete.
-

"Kdo to je?!" Mallory sebou prudce trhla, "Tati?! Kdo to je?!"

"Půjdete s námi!" pravil dotyčný, "Jste zatčen!"

"Ne..." zašeptal, pobledle hleděl do tváře svého někdejšího spolužáka, "Já nemůžu odejít..."

"Proč?!" křïkla Mallory, "Můj otec s vámi nepůjde!"

"Tvůj otec je vrah!"

Děvčátko prudce kroutilo hlavou, nevěřilo mu ani slovo. Pevně chytla otcovu ruku a postavila se vedle něho.

"Zůstanu tady!" mínil Draco odměřeně.

"Pak tě budeme muset přinutit násilím!" odtušil pan Potter příkře, vedle něho se postavilo ještě několik dlaších lidí, "Nečekal jsem, že to půjde snadno..."

Dracovým směrem vyšlehlo pár kouzel. Chytil Mallory pod pasem a uskočil s ní stranou...

"Vyřešíme to někde jinde..?" nadhodil nejistě.

"NE!" zařvala jeho dcera, "Oni tě odvedou a já nechci, abys šel pryč!" postavila se před něho.

"Ne, neubližujte mé dceři..." zařval Draco a stahoval ji zpátky.

Harry lhostejně hleděl na scénu před sebou, "Uhni, děvče, je konec tyranii, které tě vystavoval tvůj otec. Jsi zachráněna..."

Mallory nechápala.

"Je to vrah, smrtijed..., jeho přičiněním umíralo desítky životů.. Pojď s námi, všcehno dobře skončí, jako v pohádce..."

Zavrtěla hlavou, "Chci s ním zůstat!"

"Jdi..." pravil bezduše Draco, "S nimi ti asi vážně bude lépe..."

Viděl, že se rozbrečela. To nesměla. Ona nesmí trpět!

Je to ještě dítě. Dítě, které si hraje v trávě. Nemusí to vědět, nemusí to znát...

-

Rukama dotýká se květů,
a neruší ji motýli,
jen trochu hraje si s řetízkem amuletu,
jen na chvíli, jen na chvíli.

-

"Buď rozumný, Malfoyi, půjdeš s námi, stejně tě chytneme, nemá to cenu..."

"Já vím," skousl si rty, hladil po vlaseh svou plačící dceru, "Ale postaráte se o ni?! Opatříte ji domov?!"

"Samozřejmě..."

Vstal, s výrazem umučence zamířil k nim.

"Tati!" rozkřikla se, "To nemůžeš!"

"Mlč!" odsekl.

Sledoval její stříbrné slzy. Ruce lidí, které neznal, jak ji vedou někam, kde by mohla být šťastná... Někam daleko, pryč od něho...

"NE!" zařval, vytrhl se jim a rozletěl se k ní. "Nedám vám ji! Nikdy!"

Ztratili s ním trpělivost. Uslyšel svist blížící se smrti a nemohl se jí vyhnout. Zavřel oči a vydechl naposled...

-

Prosím Vás nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku
prosím Vás nechte ji si hrát,
vždyť možná hraje si, na slunce s nebesy,
jež nikdy neuvidí, ač jí bude hřát.

-

Na žloutnoucí trávu spadá listí. Listí všceh možných barev a tvarů. Nebem prolétávají ptáci a houfem míří dál na jih. Dešťové mraky prohání chladný větřík. Čas od času mezi nimi prokoukne i slunce, aby zkontrovalo dění na zemi...

Na malé zahrádku obehnané kamennou zídkou stojí asi sedmiletá dívka. Oblečení jí tvoří jednoduché zelené šaty, přes rameno má přehozený bílý světřík. Obličej jí lemují plavé kadeře. Oči zakrývá páska. Je slepá, už od narození...

Kolem ní je jen tma. Přesto vidí zaté jabloně. Koně. Vidí duhu i slunce, které ji hladí po vlasech, hladí ji jako otcovy ruce...

Vnímá svět kolem sebe.

"Tati?!" zašeptá zděšeně. Její ruka šmátrá po okolí. Ale otec jí nepomůže a neuchopí její dlaň. Klekne na zem a hledá...

"Tati?!"

Její prsty naleznou něco studeného...

"Tati?!"

Život přece není pohádka...

"Nemůžeš mě tu nechat! Řekni něco!" přikazuje její hlas. Tak žalostně, tak zoufale...

A příliš dospěle.

"Tati...."

-

Prosím Vás nechte ji, ach nechte ji,
tu nevidomou dívku,
prosím Vás nechte ji si hrát...